"Nepopsal jsem ani polovinu toho, co viděly mé oči!" (Marco Polo, když na něj přátelé naléhali, aby prý tolik 'nepřeháněl' )
Čína na vlastní kůži ...
... aneb život (nejen) v Šanghaji
29. března 2006
Mistr Lu v letadle a Harleye v Číně
... aneb jeden dopravně čtenářský
|
Znakem civilizace je i to, že lidé z vagonu nejdříve vystoupí, a teprve pak se nastupuje
(v Šanghaji v listopadu 2005 i později stále nedostižný ideál...) |
Mistr Lu opět vyrazil na pár dní do Česka. V sobotu v brutálních šest ráno zazvonil budík (v tom týdnu již po šesté), v devět čtrnáct zacvakla přezka kufru, ve čtvrt na deset zaklaply dveře bytečku, v deset se hučení magnetického Magleviatana změnilo na temné dunění spíš víc magických nežli magnetických 432 km/hod, v deset nula sedm si o 37 km dále dveře do chřtánu germánské příšery pneumaticky odfoukly – a HNED se nima začaly dovnitř valit lidi z nástupiště, kterým bylo – jako vždy a všem Číňanům – tak trochu úplně jedno, že vevnitř jsou ještě ti, co teprve vystoupit hodlají. Marně se palubní průvodčí snažila proud zadržet typickou frází, která vás provází celým šanghajským dopravním systémem, xian xia hou shang, čili ne jak tvrdí původní a půvabný čínský překlad do Chinglish, "First under after on", ale "Nejprve vystupovat a pak nastupovat." Mistr Lu už se tváří takové hovadskosti neudržel, švihl třicetikilovým kufrem směr z odkládacího prostoru nejbližší holeň poněkud více, než bylo potřeba, až se žlutý mužíček zkroutil. Kurva fix, tohle je přece dopravní prostředek 21. století, a ne šanghajský metro!, zasakrovalo brunátné Lu, až i inertní čínský živel kolem nadzvedl obočí:"E?!" Grrr! Vždyť je to přece úplně jasný!!! Nejdřív nechám vystoupit, a teprve pak se seru dovnitř. No nic. Hlavně že si v českých médiích můžeme číst o tom, jak jsou ti Číňané mysticky moudří, a raději ustoupí nežli by šli do přímé konfrontace a podobné sinoromantické bláboly...
|
|
Díky kouzelné kartičce získané za stovky hodin strávených ani vleže ani vsedě na prostoru 50x50cm nebylo třeba čekat ve frontách a ušetřený čas jsem mohl věnovat prohlídce dobře zásobeného letištního knihkupectví. Notebook vydrží jeden delší, nebo dva kratší filmy, takže je pořeba koupit i nějakou knihu. Vyhrál to kousek, který se zdál být tak akorát, ani příliš velký, ani příliš náročný, ani příliš drahá, a na obálce byla navíc sympatická Číňanka. Xinran, The Good Women of China. Cena 88 – ba ba, což se vyslovuje podobně jako fa fa, čili vzkvétat, mít se skvěle... Zbylo na mně už jen pórko e rýzo, no těšil jsem se na italské těstoviny, ale smůla, seděl jsem moc vzadu. V novinách psali o tom, že Harley Davidson bude v Pekingu otevírat první obchod v ČLR. Hmmmm... problém v Číně s motorkama je ten, že max
povolená kubatura je myslím 400ccm (jestli to není dokonce jen
250), a nic dvoukolesoidního přes to se teoreticky na silnici nesmí objevit. Motorky
navíc nemůžou ani na dálnice a ve velkých městech ani na spoustu silnic. Třeba v Šanghaji
je jediný způsob, jak se na motorce dostat z jedné strany řeky na
druhou trajekt, protoze na mosty ani do tunelu motorky ani kola nesmí. BMW sice v Číně prodává každoročně pár kousků, ale pokud na nich jejich majitelé nepořádají tajné
noční závody, tak jim asi jen leží v garáži. Pardon – stojí jim tam... :-) Hongkongský Harley club, stejně jako další výrobci už léta lobují za povolení větších kubatur. Easy Hongkong riders mají pocit, že udělat si v
neděli odpoledne vyjížďku za hranice je super nápad, ale ještě nějakou dobu jim budou muset stačit jen hongské mrakodrapy. Snad až se Harleyi podaří darovat jeden kousek nějakému
potentátovi, ktery easy ridingu přijde na chuť, tak že by pak...? Doufám, že u
TÝHLE legrace budu! Baterka skončila těsně po dezertu, a protože dalších osm hodin a osm desetin hodiny se nemělo podávat žádné jídlo, bylo dost času na četbu. Osmičková symbolika pokračovala, Xinran byla cca 8 let moderátorkou ženského programu rozhlasové stanice v Nanjingu, a tak se jí se svými příběhy a osudy svěřovaly ženy z celé Číny. Veselé osmičky se zkroutily v bolesti po prvních dvou stránkách. Bylo to drsné čtení. Nejsem nijak přehnaně sentimentální, ale měl jsem na konci poslední stránky zvlhlé oči a knedlík v krku. Znovu se mi potvrdilo, jak tenká je slupka, která odlišuje lidi od zvířat, a že v moderní Číně nebylo vždycky úplně jasné, na které straně této dělící linie aktéři příběhů zrovna stáli... No kdo četl vpodstatě cokoliv o kulturní revoluci, už toho v češtině vyšlo dost, tak mu je asi jasné, o co jde. V čínštině na to je dokonce termín, literatura ran. Nemůžu se opět nepozastavit nad čínskou mentalitou a nad silou, s jakou čínskou psýché drží pod krkem koncept neztacení tváře. Když matka zjistí, že její dceru zneužívá její otec, a místo, aby jí pomohla, tak na ní naléhá, aby to snášela dál, jak bychom vypadali!, tak fakt nevím, jestli při posuzování takové situace šáhnout po konceptu ze sociální antropologie, nebo spíš klinické psychiatrie. Jediné, co mně ukldidňuje je to, že čínské známé a kamarády, kteří(které) knihu četli, dle jejich vyádření šokovala stejně jako mně. Motivaci možná rozuměli o něco lépe než já, ale i pro ně to už naštěstí bylo chování a situace z jiné planety...
V Ruzyni mě při lednovém odletu do Číny nepustili na stříbrnou kartu ČSA do salonku ČSA s neprůstřelným odůvodněním, že mám letenku od Alitalie. V Miláně jsem proto čekal podobnou logiku: na kartu od ČSA mne nemohou pustit do salonku Alitalie. Naštěstí ČSA logika platí jen v Ruzyni. Ani o nic nejde, dal jsem si jen skleničku vody a přisál se k zásuvce, abych mohl dokoukat zcela banální film, Sedmý rok manželství. Je to o nevěře zamýšlené a nedokonané (on si manžel myslel, že balí tu kočičku, ale až když mu u dveří zazvonil dealer s drahým vysavačem, načež kočička se přitulila se slovy, ale to není drahé, máš ode mně speciální 20% slevu!, pochopil, že to bylo jinak), a taky o nevěře nezamýšlené a dokonané (manželka při ukládání opilého manžela ke spánku našla v jeho kapse sponku z vlasů té kočičky, tak se naštvala a odjela na pár dnů do přímořského letoviska – a už to bylo.) V obou případech hrál roli odhalený pupík. Ženský, pochopitelně. No prostě film tak akorát na to, když je člověk dvacátou hodinu na cestě a má biologicky třetí hodinu ranní. Sněhu kolem dálnice méně, než jsem čekal, ale pod oknem ještě do tmy svítily zbytky iglů, které jsme s Míšou postavili o vánocích. Do postele jsem se uložil dvacet pět hodin od zazvonění budíku – přesně tom v okamžiku, kdy Century Park se skřípěním orezlé brány otevírá svojí náruč prvním paprskům slunce, ranním ptáčatům, důchodcům a cvičencům taiqi...
linkuj.cz vybrali.sme.sk
Komentáře
? (Igor - Mail - WWW)
Budou jeste nejaky dalsi fotecky z cesty? :)
Přidání komentáře...
RSS/XML