RSS/XML
2. května 2006
Chyť Magleviatana za ocas...
|
... aneb Šanghají na novém kole! :-) televizní věž Pearl Tower, nejvyšší budova a zároveň symbol současné Šanghaje | 
|
 |
Magnetický expres řítící se k šanghajskému letišti |
 |
Někdo magnetickou mrkvičku sklidí, a někdo jí jen ostrouhá... |
Magleviatan neboli Maglev, je "magnetic levitation train" (čínsky ci ("magnetický") xuanfu ("plout, splývat") – zkráceně cifu, a to fu si zapamatujte neb to bude dál u magnetické panenky pro štěstí podstatné pro jeden joke s čínskýma znakama ;-) čili vlak, který tak úplně není vlak, protože nemá kola. Tedy on nějaká kola má, ale jsou akční jen do určité rychlosti, po které se už monstrum vznáší pouze na magnetickém polštáři. Pod pojmy jako vznášet nebo polštář si člověk představí něco měkkého, ale když v něm jedete, tak máte pocit jako ve sportovním autě – super rychlost, ale cítíte každou nerovnost. Těch na 32.5km dlouhé trati mezi Šanghajskou zastávkou Longyang Rd a letištěm v Pudongu moc není, beton je i při pohledu z blízka hlaďoučký jak dětská prdýlka. Ale i tak je pérování "tvrdé". Maglev dosahuje max rychlosti 432km/hod (to číslo stopro není náhoda ;-) a na letišti jste za cca 7 minut. Naštěstí aspoň při rozjíždění a zastavování takhle rychle nejede a to jsou jediná místa, kde je možné ho chtít fotit. Tedy, chtít můžete fotit i uprostřed trati, ale tam to probíhá tak, že v tom všem hluku a lomozu čínského mumraje kolem zaslechnete zničehož nic typický hvízdavý zvuk, který ve zlomku přejde do zadunění, zahřmění a nakonec ostrého prásknutí, jak příšera máchne ocasem, než znovu zmizí v časoprostoru. To vše v zlomku vteřiny, takže i když tam stojíte pět šest minut jako trubka a celou dobu máte "namáčknuto", tak na fotce není NIC. Pak nezbude než cca 10 minut čekat na další pokus, jenomže to pojede po koleji na druhé straně a nebude tak dobře vidět... PO vaší koleji pojede za 20 minut. Němečtí inženýři by se asi divili, ale vyrobili zvláštní paradox: čím je příšera rychlejší, tím víc požere času.
Trať Magleva vede cca 7-8m nad zemí po betonových pilotech. K tomule číslu jsem dospěl vynásobením údajů ze značek, které omezují výšku podjíždějících vozidel na 5.3m, tzv. koeficientem TČi – totální čínské inertnosti vůči omezením a zákazům všeho druhu. Bezprostřední prostor pod nimi je obsazen nádherný pruhem čerňoučkého asfaltu, sloužícího k přesunu servisních vozidel. Bohužel pruh je po celou délku trati neprodyšně oplocený.
 |
Rychlodráhu za bratru 300mil usd na kilometr máme, ale na opravu mostu už betonu jaksi nezbylo |
V březnu jsem se v ČR mj. rozhodoval i o tom, jestli si přivézt kolo z domova nebo jestli si ho koupit tady. To u nás bylo mnoha lidem divné, "vozit kolo do Číny" jim znělo jak "vozit dříví do lesa". Jedno z mnoha klišé o Číně je, že je to "cyklistická velmoc." Nicméně čínská cyklistika není o dvaceti sedmi převodech, o odpružených vidlích gelových sedlech barevných dresech výhledech do panenské krajiny a víkendovém guláši Na Marjáně. Je o zaprášených, rozvrzaných ukrajinách s brzdami, které fungují na páku, ne lanko. Je o monotónním, až meditativně pomalém šlapání na jediný, mimochodem docela těžký převod. Je o totálním mumraji, o husté dopravě, smogu, dešti a množství větším nežli velkém zplodin z motorek, mopedů, aut, a hlavně z autobusů a náklaďáků, jejichž motory a výfukové systémy připomínají víc než moderní strojírenský výrobek spíš vesnická kamínka na mour. Lidi u nás si automaticky promítají to, co mají doma – v tomto případě svojí představu "cyklistiky" – a mají dojem, že i jinde je to tak podobně, jak si to představují. A tak trochu neradi slyší, že je to jinak a že jestli chtějí čínskou romantiku, tak že musí vyrazit nikoliv do Země středu, ale spíš do dývýdýčkárny pro Marco Pola. ;o) Nicméně i já se rád někdy zasním a uteču od reality, v tomto případě konkrétně do kumbálu, kde visí My Precious červeňoučký Modus, na háku a v tichém osamění jak Jánošík v Terchovej. Čínskou realitou je v tomto případě novotou vonící, trochu skřípající a vrzající Giant, s brzdami namontovanými obráceně a podobnými malými detaily k dořešení, ale už to je opravdové kolo v bikerském smyslu tohoto slova. Taky jsem se na něm během volných dvou dnů pěkně vyřádil...
 |
Hospůdka U Magleva – vidíte ho v pozadí ? :-) (o magnetických nudlích a magpanence více příště) |
Z obchůdku jsem to vzal přes rušnou a hnusnou křižovatku u Makra, kde mně tuhle jedna píšťalkářka posílala okolo celé stanice Magleva namísto abych necelých 5m po chodníku dovedl kolo až k cyklodavu, čekajícímu v cyklopruhu na zelenou. Bohužel bílý muž neovládat jazyk žlutá žena, takže jen anglicky opakovat, I am just going 5 meters over there a i přes její – mezinárodně srozumitelné – rozčilování a gestikulaci jsem kolo dovedl až mezi ostatní, apaticky čekající cyklisty, babetisty a mopedisty. Ti se tu dělí na dvě sorty dle typu pohonu. Spalovači jsou nepříjemný zepředu, totiž když jedete za nima a všechny výfukové plyny vám jdou do ksichtu. Bohužel čínské babetista jezdí jen o něco málo rychleji nežli české biker, takže to chvíli trvá, nežli se vzdálí na dýchatelnou vzdálenost. Elektrici jsou zase zákeřní zezadu. Nezplozují, ale taky vůbec nejsou slyšet až do chvíle, kdy najednou těsně za vámi a na poslední chvíli pšoukne či kníkne zvuk elektrického klaksonu.
Stanici Magleva jsem nechal po levici a po několika stech metrech jsem zahnul jsem do postranní ulice. Ulice se v Pudongu dělí také na dvě sorty. Bulváry a uličky. Bulváry rovné jak straníkova páteř oddělují nové paneláky a mrakodrapy, jsou široké, nejlépe čtyřproudové a část pro kola a motorky je od samotné silnic oddělena zeleným zábradlím, přerušovaným jen na přechodech a křižovatkách. Protože ochranné čínské zdi, resp. ploty oddělují od okolního světa i paneláky samotné, ve kterých nová střední třída sní svůj sen o moderním bydlení a životě, tak jsou tyhle bulváry taky totálně fádní a mrtvé. Mnohem zajímavější je typ číslo 2, což jsou živé úzké uličky mezi čtyř- až šestipatrovými bytovkami, v jejichž přízemí jsou obchůdky, dílničky, holičství a masáže, malé vývařovny různých mňamošek, taštiček, bochánků a nudlí, vedle toho čistírny a prádelny, prodejny DVD nebo Potřeb pro manžele, u kterých je většinou jen na rozhodnutí pana šéfa, kde přesně se prodejna nachází v rozmezí od Počestná prodejna antikoncepce po Nezřízený sexshop. Aby to nebylo málo, tak v době odpolední špičky, kdy se všemi směry valí lidé z práce, si rozbalí rovnou na chodníli svoji živnost prodavači všeho možného, na trojkolce přiveze stará babička nebo mladý kluk kamínka a wok, několik miniaturních stoliček, pár misek a lavor na mytí, a už se ulicí linou báječné vůně... Do toho všeho se motají spousty lidí, mopedů, aut, kol a taxíků, všichni troubí a koukají všude možně jen ne před sebe, mění směr všelijak jen ne předvídatelně, a vším tímhle mumrajem se za intenzivního (z)vonění a troubení proplétá i český biker. Prozíravě nainstaloval místo zvonku červený ťuflík a z černé krabičky nalevo od tacháče tak vypadávají zvuky, jako by se na objekty před předním kolem valilo mohem vetší a žravější zvíře. Jen tak si lze získat na čínské silnici respekt. Čínský živel je nezkrotný, nerozumí logice, nekouká často ani před sebe, natož kolem sebe a natož dozadu, dopředu taky nepřemýšlí, ale na co slyší VŽDYCKY, je prostá přímočará síla. Senzory vyhodnotí z blížícího se zvuku a intenzity, že je to veliký, valí se to a co víc, nezpomaluje to, pak se rozhoupe k pomalému úkroku stranou. Pokud ale dojde k závěru, že to nemyslíte vážně, nebo že jste malí, tak prostě stojí a neuhne. Musíte zpomalit, zastavit, objet, vyhnout se... Proto je potřeba si na kolo nainstalovat klakson z motorky. Pak se někdo ale může zeptat, no a proč ho na kolech tedy nemají všichni? Jednoduchá odpověď – stojí několikrát tolik co zvonek, je potřeba kupovat ho extra a jakmile kolo necháte někde na pár minut, hned vám ho někdo může ukradnout.
 |
Konečně polňačka, byť tedy tady je to tak trochu polňačka-umělačka |
Po dalších asi 10km vcelku fádní výpadovky jsem dojel až do malé vesnice. Za ní ukázal tachometr 22.22 a vlevo stejně mystická odbočka směr Ráj. Yezzzz! Vinula se tam OPRAVDOVÁ, nefalšovaná polňačka. Nebyla teda moc dlouhá, a byla i tak trochu nová, ale po měsících těžkého bikerského půstu, po kilometrech asfaltu a po hektolitrech černých výfukových plynů chválabohu i za ní. Jo, v tomhle je to v Číně tvrdé, když nemáte auto, tak vás všude čekají jen desítky kilometrů aglomerací, ze kterých než se vymotáte ven, tak je večer. Pkud vůbec je nějaké ven, protože sídla jsou prosrostlé jedno do druhého a VŠUDE jsou POŘÁD nějaký lidi, budovy, podniky, skleníky sklady kůlny... Autobus nebo vlak vás jen převezou do jiného města, ve kterém máte ten samý problém – kudy ven. Řečeno s klasikem, "Nejbližší les je odsud dvě hodiny. Letadlem..."
/hon na magnetickou příšeru bude pokračovat.../
Komentáře
(Jan H - Mail - WWW)
Maglevem jsem jel take 431, diky sestri za pozvani do Sanghaje, NEVER FORGET!
Maglev (Marangone - Mail - WWW)
Minulý týden jsem se sním svezl, jel tedy "jenom" 431km/h ale moc pěkný zážitek. Zajímavé bylo když nás míjela protijedoucí souprava (součtová rychlost 860km/h) - ozvala se jen rána a za oknem krátce bliknul jakýsi stín. Jinak s focením zvenčí mám podobné zkušenosti - nejlíp to šlo u stanice kde se maglev teprve rozjížděl, uprostřed tratě nepomůže ani rychlý foťák.
Přidání komentáře...